Vetrak_-_Marika_Gombitova_-_Foto_MV_knihy

Konečně je tady kniha o herecké legendě Josefu Větrovcovi! Radost z ní má i Marika Gombitová!

První životopisná kniha o vynikajícím českém herci, Josefu Větrovcovi. Díky svému plastickému herectví a sametově hlubokému hlasu s charakteristickým témbrem, byl hercem velkých dramatických i komediálních rolí. Jeho postavy oplývaly břitkým humorem, nadsázkou i ironií. Zahrál si v desítkách filmů (Hvězda zvaná Pelyněk, Lidé z maringotek, Holky z porcelánu, Zítra vstanu a opařím se čajem, „Já to tedy beru, šéfe!“, Což takhle dát si špenát, „Já už budu hodný, dědečku!“, Jak napálit advokáta, Zralé víno, Anděl s ďáblem v těle, Jak básníkům chutná život…) i televizních seriálů (Chalupáři, 30 případů majora Zemana, Byl jednou jeden dům, Arabela, My všichni školou povinní, Synové a dcery Jakuba skláře, Cirkus Humberto, Dobrodružství kriminalistiky…) a u diváků si získal velkou popularitu.
Ve spolupráci s Větrovcovou jedinou dcerou Jitkou vznikla první výpravná a celobarevná biografie o tomto velkém herci. Jeho životní příběh ilustruje málem šest stovek fotografií. Mnoho z nich je z osobního archivu Jitky Větrovcové a většina je zveřejněna vůbec poprvé, což platí i pro obsáhlý a exkluzivní rozhovor s ní. Své vzpomínky a fotografie do knihy poskytla i Větrovcova sestra Božena Knedlhansová. Spousta unikátních fotografií bylo nalezeno v archivu Divadla J. K. Tyla v Plzni, v němž Josef Větrovec začínal svou hereckou dráhu.
Život Josefa Větrovce byl velmi složitý a neméně komplikovaná byla i jeho osobnost. Je to neuvěřitelné, ale tento velký herec se v podstatě záměrně odstřihával od své vlastní minulosti, i od svých nejbližších příbuzných. Sestru Boženu nikdy nenavštívil v rodné Plzni a ani ona nikdy nebyla u něj doma v Praze. Velmi komplikovaný vztah měl i se svou jedinou dcerou Jitkou.
Na jevišti dokázal charismatický Větrák, jak kolegové Josefu Větrovcovi říkali, zastínit všechny kolegy, diváci jej milovali ve filmu i v televizních inscenacích a seriálech. Ve společnosti hýřil vtipem a rozhodně si nemohl stěžovat na nezájem žen. Jako přesvědčený a angažovaný komunista a ředitel divadla dokázal podržet kolegy, i když měli politické problémy. Do svého soukromí ovšem nepouštěl nikoho. O hrůzách, které prožil za války v koncentračním táboře, se mu nikdy nepřestalo zdát. Bezesporu i tyto běsy ovlivnily jeho osobnost a charakter…

Foto: MV knihy

Bezplatné užití přiložených fotografií je možné pouze v souvislosti s propagací knihy Větrák – Josef Větrovec a s uvedením kreditu

Info o autorech:
Autory prvního uceleného pohledu na život a kariéru našeho předního herce Josefa Větrovce jsou osvědčení spisovatelé memoárové literatury Miroslav Graclík a Václav Nekvapil, autoři více jak třiceti knih, například o Haně Zagorové, Karlu Gottovi, Dagmar Havlové, Marice Gombitové, Petru Novákovi, Jiřině Švorcové, Ivetě Bartošové, Dagmar Patrasové, Marii Rottrové, Lídě Baarové nebo Haně Hegerové. Odborná porota Klubu autorů literatury faktu ocenila jejich knihu Jiřina Švorcová osobně jako významné literární dílo Mezinárodní literární cenou Egona Erwina Kische pro rok 2010.

Info o knize:
Miroslav Graclík / Václav Nekvapil
Josef Větrovec – Větrák
stran: 416 ■ formát: B5 (165 x 240 mm)
vazba: V8 (rovný hřbet, stužka, bílý kapitálek) ■ barevnost: 4 / 4
přebal: barevný lamino s ÚV lakem ■ ISBN: 978-80-87003-54-1 ■ cena: 399,- Kč
Ukázky:

Nejmladší sestra Josef Větrovce Božena Knedlhansová se narodila v listopadu 1925 a žije v Plzni.

Viděla jste ho někdy hrát divadlo v Praze?
„Ne, nikdy jsem ho v Divadle E. F. Buriana neviděla. Nikdy mě ani nepozval. Do Prahy jsem moc nejezdila, jen jednou jsem byla s dcerou v Praze na výletě, tak jsme si řekly, že bychom se mohly u Pepíka zastavit v práci, tak jsme šly do divadla na neohlášenou návštěvu, ale bohužel nebyl v kanceláři. Ani jsem u něj v Praze nikdy nebyla doma na návštěvě. Měla jsem sice adresu, ale kde vlastně bydlel a jak to u něj doma vypadalo, to nevím. Pokud žil a pracoval ještě v Plzni, tak jsem ho párkrát doma navštívila, ale v Praze už ne.“

Mrzelo vás, že se takto stranil, i když jste byla jeho sestra?
„Ano, bylo mi to líto, že se nikdy v rozhovorech nezmínil o tom, že má v Plzni sestru. Nikdy o mně nemluvil. Kdybych ho neviděla v televizi, nevěděla bych ani, že je naživu. Manžel mi ale vždy říkal: ,A chybí ti? Vždyť máš všechno. Máš mě.ʻ A měl pravdu.“

O kontakt s ním jste se tedy vždy snažila vy?
„Ano, byla jsem to já, kdo se vždy snažil zůstat v kontaktu. Pepík si toho byl vědom a na sklonku života mi za to poděkoval. Dalo by se spočítat na prstech jedné ruky, kolik mi napsal dopisů.“

Tento odstup si udržoval i od vašich dětí?
„Ano, opravdu se nedá říct, že by Pepík byl skutečný strýc. Má dcera Pepíka viděla za svého života pětkrát. Naposledy v roce 1983 na pohřbu mého manžela. To ani nikdo nečekal, že přijede. Přivezl ho řidič, pobyl s námi tři čtvrtě hodiny a zase musel odjet. To bylo naposledy, kdy má dcera svého slavného strýce viděla.“

Jak jste se dozvěděla, že Josef Větrovec zemřel?
„Dozvěděla jsem se to z rozhlasu. Ale musela jsem si to ověřit, protože se už jednou stalo, že v rádiu oznámili, že zemřel člen plzeňského divadla Josef Větrovec, což byla jen shoda jmen. Byl to tuším výtvarník nebo něco podobného a byla to tenkrát skutečně jen shoda jmen. Ale když zemřel Pepík, tak mi pak i Jitka poslala parte. Ani nezavolala, jen poslala parte. Ani vlastně nevím, na co Pepík zemřel.“

Nejste v kontaktu s bratrovou dcerou Jitkou Větrovcovou a jejími dětmi?
„Ne, nejsme. Ani nevím, jak Jitka teď vypadá. Má dcera Jitku, tedy svou sestřenici, například nikdy neviděla.“

Víte o něčem, co by Pepíka třeba mrzelo?
„Ano, na sklonku života mi jednou řekl, že by se chtěl mamince za mnohé omluvit, ale už to nešlo.“

——-

Jitka Větrovcová v sobě nezapře svého otce. Ať již podobou, tak i energickými gesty. „Lidé říkají, že jsem otci podobná, ale já jim nevěřím. Jsem obtisk své mámy,“ říká jediný potomek slavného herce. Jitka Větrovcová, dnes jedenáctinásobná babička vnoučat – „Já mám vnoučat osm a manžel tři.“ – s médii nekomunikuje. Pro tuto knihu ovšem udělala výjimku a poskytla následující exkluzivní rozhovor, ve kterém poodhalila mnohá tajemství svého otce…

Paní Jitko, jak často jste se s tátou vídala a jaký vůbec byl?
„S tátou jsem žila do šesti let, potom se rodiče rozešli. Stýkali jsme se tak dvakrát ročně a víceméně jsem jen zpovzdálí viděla, jak a s kým žije. V době mého dětství jsme se vídali sporadicky a více jsme se začali stýkat až když mi bylo dvacet. Potom bylo období, kdy jsem měla malé děti a stýkali jsme se poměrně intenzivně. Následovala několikaletá pauza způsobená naším pobytem za mořem a po návratu jsem měla několik velmi nepříjemných konfliktů s jeho poslední ženou. V našich vzájemných vztazích byla vždy několikaletá dlouhá pauza. K intenzivnímu vztahu došlo následně až na konci jeho života, kdy ovdověl. Zůstal sám, což bylo posledních šest let jeho života, kdy jsem se mu věnovala. A bylo to jen díky tomu, že chtěl a že mě k sobě pustil. Bylo ale období, kdy jsem k němu se svým prvním mužem a dětmi jezdívala na chatu a pomáhala ji spolubudovat, ale opakovaně do toho opět něco vstoupilo a nevídali jsme se. Nemohu tedy mluvit jako ostatní děti o šťastném dětství s tatínkem a o tom jaký otec byl, jak jsem prožívala jeho profesi a tak dále. Otec byl velmi svérázný ve vztahu k rodině a nejednalo se pouze o mě, ale například ani se svými sestrami se také nestýkal.“

V čem byl problém, že se nestýkal ani s nejbližší rodinou?
„Asi v jeho povaze. Není možné, aby mu všichni lidé z nejbližšího okolí ublížili, aby je všechny odvrhl, proto se domnívám, že to skutečně bylo v jeho nátuře. A pro mě bylo také do určité míry složité, že měl několik manželek nebo přítelkyň, a proto se naše vztahy komplikovaly. Navíc v době normalizace to bylo způsobeno i tím, že jsem měla zcela odlišné, liberální názory. Osobně jsem s ním o tom nikdy nevedla debatu, ale pamatuji si, že můj první manžel se s ním na toto téma jednou velice těžce střetl. Oba jsme věděli, že každý uvažujeme jinak. Po devětaosmdesátém roce se velmi uzavřel a lidí se vysloveně stranil. Většinu času trávil na chalupě, kde měl několik přátel. V Praze jsem cítila, že byl uzavřený a nešťastný z toho, že mu lidé křivdili. A měl pravdu, protože šmahem ho odsoudili, že byl protagonistou režimu a že z toho pouze těžil výhody. Pak si ale člověk třeba přečetl, jak napsal Mejla Hlavsa z Plastic People, že když se vrátili z vězení, neměli práci a doma měli děti, tak Větrovec byl jediný, kdo se nebál je zaměstnat. A když odcházeli, dal jim všem dobré posudky. Nebo když Milena Dvorská prý podepsala Několik vět, což byla pro umělce profesionální poprava, udržel ji v angažmá až do uzavření divadla. A takových příkladů bych mohla uvést více, protože život není černobílý, ale vždy je barevný. Myslím, že ke stáru, když ovdověl, tak mu toto všechno táhlo hlavou a cítil křivdu.“

Vzpomenete si ještě, komu pomohl?
„Zářným příkladem je právě Milena Dvorská, která byla reakcionář jako hrom. Nechodila volit, byla sveřepá a otec za ni bojoval jako lev. Po revoluci na to ovšem zapomněla, nebyla vděčná. Vím, že několika lidem pomohl najít bydlení, což býval v té době zásadní problém, ale nemůžu je jmenovat.“

Co se stalo, že si rodiče přestali rozumět? Bylo to tím, že se otec znovu zamiloval nebo byly mezi nimi nějaké rozpory?
„Rozpory byly, ale asi běžné. Byl tam věkový rozdíl a matka pocházela ze zcela odlišného prostředí. Byla vzdělaná, tak je možné, že se vedle ní cítil trochu méněcenný. Aspoň matka tvrdila, že to byl jeden z důvodů, ale já tomu moc nevěřím, protože Zora Jiráková byla také velmi chytrá a z velmi vzdělané rodiny. Myslím, že se prostě zamiloval a šel za ní. Ona byla v té době také vdaná, byla ženou jeho hereckého kolegy Václava Lohniského. Oba se rozvedli a byli spolu dalších sedm let. Václav Lohniský si brzy našel jinou partnerku a záhy poté odešel do Prahy.“

Otec se Zorou nechtěl dítě?
„Myslím, že nechtěl žádné dítě. Já jsem byla nNa dovolenou vás nikdy nevzal?
„Vzal. Třikrát. Poprvé mi bylo třináct a byla jsem po sedmé třídě. Luboš Pistorius a táta měli nová auta, byli mladí, šťastní a jeli jsme do Tater do Liptovského Hrádku, kde jsme měli pronajatý domeček. Pistorius jel bez ženy a vzal své děti – Vladimíra a Zoju a táta vzal mě a Michaelu Lohniskou. Měli na nás čas, věnovali se nám a mluvili s námi. Byli jsme i na lodičkách na Štrbském plese. Táta byl báječný a prožila jsem tam velmi šťastné chvíle.
Podruhé mě vzal na dovolenou jako patnáctiletou na Šumavu na Kvildu a šíleně jsem mu lezla na nervy, protože jsem byla v pubertě. Byl ze mne zoufalý. Ačkoliv mi byl velmi vzácný, hrozně jsem ho tam rozčílila. Na Kvildě jsme bydleli v patře hospody, kde se točil Král Šumavy. Když odešel z pokoje, nevím proč, sedla jsem si do jeho postele a jako patnáctiletá si zapálila jeho cigaretu. Zkrátka jsem ležela v jeho posteli a kouřila. Když se vrátil do pokoje, mohl ho vzít čert. Byl to strašný výstup, opravdu šílená scéna. Neuměla jsem mu vysvětlit, proč jsem to udělala a tak jsme šli na vycházku, ze které jsem odešla a on tím svým hlubokým hlasem řval na celou Šumavu, že jsem nesnesitelný parchant a že se mnou ztrácí čas a nervy. Asi si tam se mnou užil protože jsem byla nesnesitelná.
Poslední dovolenou jsem s ním absolvovala v sedmnácti, kdy jsme byli v Krásné Lípě v Čechách. Byl tam s námi ještě Pepík Langmiler a Jiřina Bohdalová. Byla to hezká dovolená, protože jsme byli veselá a dobrá parta. Ráda vzpomínám, jak jsme si tam užili přírodu, koupání a chodili do lesa. Pepík odtamtud pocházel, takže jsme byli i u jeho maminky na bramboračce.“

Jaký byl Josef Větrovec jako dědeček?
„Asi do tří let nevěděl, jak se které dvojče jmenuje, tak oběma říkal Cyrile. To bolí. Z legrace jsem si například našla fotku, kdy na chatu přijel Jiří Datel Novotný, aby udělal s otcem rozhovor, který se tatínkovi mimochodem opravdu velmi »povedl«, protože mu vzápětí celou chalupu komplet vykradli. Celkem mu ji vykradli třikrát a nezbylo v ní nic jen jedna lampa. Ale to je ta herecká sebestřednost: ,Hele národe, co mám.‘ Na fotce u toho rozhovoru je otec a na klíně mu sedí vnouče. Tuto fotku si schovávám, protože to bylo jedinkrát, kdy se ho dotkl. Na chatu jsme jezdili, ale ten vztah byl s velkým odstupem. S dětmi si nikdy nehrál ani jim nevyprávěl pohádky. V rohu zahrady udělal pískoviště, to oplotil ohrádkou dvakrát dva metry a tam se děti ráno daly a večer se vyndaly. Nesměly chodit po zahradě, aby nezlámaly kytky.“

Nehrál jim třeba loutkové divadlo, když divadlo tak miloval?
„Kdepak, na to zapomeňte. Nedávno jsem se ptala svého třiačtyřicetiletého Jakuba, jak na něj vzpomíná a říkal, že na něj vzpomíná rád, že byl bodrý, veselý, halasný a rád se smál. To jsou všechny jeho vzpomínky, ale v podstatě s ním nemá žádné zážitky. Abyste to ale pochopil, nebylo to mířené na mě a na mé děti, on byl takový ke všem příbuzným. Se všemi lidmi, které si sám nevybral, ale byli mu souzeni osudem, jednal stejně. Abych ale byla objektivní, musím říct, že když byly děti v pubertě, tak se zajímal, jak se učí a kam půjdou na školu. Na rozdíl od mého startu ho to opravdu zajímalo a kdybych to neřekla, křivdila bych mu. K malým dětem se neměl a začaly ho na chvíli zajímat až když jsme se vrátili z Kuby. Když potom moje děti vstoupily do života a kluci začali být úspěšní, byl už starý, zalezlý doma a byl k nim velmi kritický s tím, že jsou dravci. To už zase nebyl moc vstřícný.“

Dožil se váš otec pravnoučat?
„Dožil. První byl Kryštof a já jsem vždycky zorganizovala Vánoce, kdy se nám v bytě sešlo asi patnáct lidí. To byl obklopen celou rodinou, která se k němu chovala jako k báječnému dědečkovi, což bylo upřímné, žádné divadlo. Byli jsme rádi, že tam je a lítali jsme kolem něj. A pak, když už děti na Vánoce a na Štědrý den nepřišly, tak přišel k nám sám. Jakmile ovdověl, trávil všechny Vánoce u nás. Všichni jsme se k němu chovali, jako by se život vyvíjel zcela normálně a on to na závěr svého života přijal, protože byl sám. S pravnuky si ale také nehrál, tam se nic nezměnilo. Nebyl to dědeček, který dětem řekne: ,Hele, takhle vypadá sova.‘“

V rozhovorech, které poskytoval, mluvil velice málo o svém soukromí. Proč jej tak tajil?
„Možná, že byl v této věci plachý a se soukromím nechodil ven. Možná, že měl kamaráda, třeba v divadle, kterému se svěřoval. Vím, že do určité doby byl tímto kamarádem Josef Langmiler, ale potom se ve zlém rozešli.“

Víte proč?
„Muselo se tam stát něco závažného. Táta říkal, že Pepík odmítl nějakou roli a byl nadutý. Langmiler zase tvrdil, že se s Pepíkem nedá vydržet kvůli jeho ženě Evě. Těžko říct, ale bylo to závažné, hluboké a už se to mezi nimi nikdy nespravilo.“

Jaký byl pohřeb Josefa Větrovce?
Hrob ve Střešovicích, ve kterém jsou jeho ostatky, je kousek od bytu, kde bydlel. Sehnala jsem ho já, když zemřela jeho žena Eva. Otec si přál, až zemře, abych mu tam nechala vytesat »český herec«, což jsem udělala. Nepřál si mít na pomníku fotografii a nepřál si ani pohřeb, proto žádný nebyl. Když jsme ho tam ukládali, sešla se celá rodina a já jsem velmi naříkala. Byla to pro mě strašná rána, i když mu bylo skoro osmdesát, protože jsem si myslela, že je nesmrtelný.“

Na co vlastně zemřel?
„Na plicní embolii. On byl sice před tím na konci roku v nemocnici, pak jsem si ho na Vánoce vzala domů a potom se do nemocnice vrátil. Poslední dva roky měl lehkou cukrovku, ne příliš vážnou, ale takovou tu stařeckou. Nakonec zemřel doma za stolem. V klidu. Pěsti měl na stole, takže zemřel klidně. A protože se svítilo, zemřel asi večer.“
echtěné dítě a žádné jiné už určitě nechtěl.“

Po Zoře Jirákové žil váš otec s režisérkou dabingu Blankou Novákovou, vídala jste se s ní?
„Tak jak vám to vyprávím, to šlo celý život. Vídali jsme se dvakrát ročně bez ohledu na to, s kým právě žil.“

Jak jste se o smrti táty dozvěděla?
„Zavolala mi pečovatelská služba, která přišla na úklid, že se nemohou dozvonit, že jim neotevřel. Nejprve jsem mu uklízela já, ale pak jsem to už nezvládala, protože jsem bydlela daleko a byla zaměstnaná, tak jsme objednali na úklid pečovatelskou službu. Chodili uklízet jednou týdně, v pondělí.“

Jak dlouho byl mrtvý než ho našli?
„Dlouho, několik dní. Nechci o tom ale hovořit, protože to bylo zase v období plné bolesti a zášti, kdy mě nesmyslně obviňoval. Na Vánoce jsem ho měla doma, vařila jsem mu a pak jsem ho odvezla do jeho bytu.“

Sdílejte na:

    Patřili jste mezi fanoušky legendárního herce Josefa Větrovce?

    Galerie
    Kategorie Hvězdné aféry

    Mohlo by se Vám líbit