Přátelí se už skoro čtyřicet let a na svém kontě mají málem dvě stovky písní. Zpěvák a hitmaker Michal David a textař, skladatel a básník Richard Bergman. Ten spolu s Martinem Ondřejem napsal knížku Nový návrat malého prince. Když bylo legendární dílo Exupéryho dokončeno a vydáno, začal ho číst Michal David se svým vnukem Sebíkem.
„Kniha Nový návrat malého prince je opravdu ozdobou dnešní literární produkce. Je to pokračování něčeho, co oslovilo každého z nás napříč věkem. Nádherně moudrá, poetická a hlavně pravdivá kniha, která by neměla chybět v žádné knihovně. Jsem hrozně rád za sebe i za všechny čtenáře, že takové dílko vzniklo a věřím v jeho úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí…“ řekl Michal David, kterého s Bergmanem pojí skoro dvě stovky písní, které spolu udělali. A jsou mezi nimi i hity jako Každý mi tě, lásko, závidí, Decibely lásky, Tak se, lásko, měj, To se oslaví, Nikdo nepřišel, Bláznivá noc, Jsou rána tíživá, To ti nikdy neslíbím, Až mi jednou nezavoláš, Ruská Máša, nebo Davidův duet s Ivetou Bartošovou To je naše věc.
„Krátce po vydání knížky letěl Michal na Kanáry, a tak mi slíbil, že ji přidá do cestovního kufříku a za letu, blíže k malému princi ji začne číst,“ usmívá se Richard Bergman, který s Michalem Davidem prožil i spoustu zážitků a mejdanů v soukromí. „Kde jsou ty časy. Bylo krásně, slunce hřálo a náš život se ubíral cestou prvních úspěchů a slávy. Slovo »nostalgie« neexistovalo už z důvodů, že byl vzduch prosáklý komunismem a taková slova vlastně neexistovala. Michal měl v sobě cosi mozartovského, obrovský talent, ale i bezprostřednost, která se někdy měnila ve ztřeštěnost, což bylo na jednu stranu zábavné a na druhou stranu nebezpečné. Jezdil dost často k nám do Turnova, kde bydleli moji rodiče a kde byl ještě stále můj domov, který patřil určitým způsobem i Michalovi. Táta s mámou ho měli moc rádi pro jeho milou povahu a proto to vždy bylo spíše rodinné setkání, při kterém jsme užili spoustu legrace, ale také jsme společně začali psát naše první písně. V prostředí, které nám dovolovalo užívat si soukromí, užívat si v tehdejší době trochu noblesnějšího bydlení nám bylo skvěle. Nicméně naše výjezdy a promenádování se po maloměstě mělo svá úskalí. Nikdo z nás netušil, že při každém našem pohybu jsme byli monitorováni policajty, kteří se nám lepili na zadek všude, kam jsme se pohnuli. A tak naše milá hospoda, kterou jsme při našich toulkách městem navštěvovali, byla prošpikována fízly, kteří Michala plácali po zádech a byli v sedmém nebi, že se s ním mohou seznámit. Hrůza. Ale jednou jsme je krásně oblafli, to když Michal nesl ke křtu mého synka Ríšu do turnovského Mikulášského kostela. S panem farářem jsme si pak ťukli mešním vínem a myšíma uličkama se ztratili dřív, než náš chlapci policajti vyhmátli. Vše bylo na hraně. Kdyby se domákli, že se Michal zúčastnil této události, mohlo to velice poškodit jeho rozjetou kariéru. Taková byla doba…“ zavzpomínal Richard Bergman.
A k mládí obou nechyběly ani fanynky. „Byli jsme mladí, horká krev, takže jsme náš život prožívali nespoutaně, ať už se to týkalo bujarých večírků, krásných holek a všeho toho, co k dvacetiletým klukům patřilo. Michalova hvězda zářila čím dál víc, což nám jako jeho nejbližším kamarádům náramně vyhovovalo. S dnešní dobou se to ale nedá srovnávat. Pro nás byly peníze stokoruny, někdy tisícovky. Dnes, pro novou tvůrčí generaci, jsou to statisíce a miliony. Neměli jsme drahá auta a vily, bydleli jsme v pronajatých bytech, často vedle sklepních kójí, ale bylo nám to jedno,“ dodal Richard Bergman.
Foto: Marcela Strohmaierová
