Je tady kniha, která odhaluje celou řadu tajemstvím zahalených událostí českého a slovenského šoubyznysu. Vlasta Koudelová popisuje tyto zásadní okamžiky v knize, která se jmenuje Hvězdy československého popu!
Abyste věděli co od knihy očekavát, přinášíme velmi zajímavý úryvek:
Bylo září 1979 a já jsem se opět balila na ruské turné. „Tak především se dobře připravím na zimu,“ plánovala jsem. U nás ještě svítilo vlahé, mihotavé slunce, ale věděla jsem, že jedeme k Baltskému moři a tam na severu, to bude pěkně krušné. V kufru se tedy mačkaly svetry i plavky, a přes ramena jsem si pro jistotu přehodila kožich až na paty, který jsem v chladném pražském podvečeru docela snesla. Tak – a jsem připravena…
Na moskevském letišti přišel první šok. Několik dní před naším příletem totiž spadlo velké ruské letadlo a v našich zprávách se mluvilo o spoustě mrtvých. Tam ještě nebyly začernalé trosky odklizené a ten obrovský neforemný vrak byl z oken letištní haly krásně na dohled. Věru – povzbuzující scénérie. Navíc oznámili, že náš let do Baku je asi o čtrnáct hodin opožděn. A máš to! Už jsem v tom zas a mé první nocování bude na moskevském letišti. S tak neopakovatelným výhledem… Mám to ale pech!
Jenže tentokrát jsem byla lépe vybavena. Z kabelky jsem vytáhla pilulku Radepuru, podestlala si na tvrdou lavici svůj beraní kožich a začala jsem klimbat.
Když jsem se trochu probrala z bezvědomí stáli vedle mne kluci z polské kapely a strkali mi k nosu flašku ruské vodky. Posadila jsem se a ochutnala. Krásně mne zahřála a rozehnala první chmury. Obcházeli pak všechny své kolegy, někdo se napil, aby neurazil, někdo nechtěl a pamatuji si, že Marika Gombitová nepila. Trošku jsme si při tom nekonečném čekání popovídaly, zahořekovaly, ale bylo nám trochu lépe na duši. Navíc jsme k sobě lnuly, protože jsme byly z jedné země. Mezitím Poláci, kteří pili dál jako duha, začali pobíhat po všech koutech haly a jejich zpěvačka Míra Kubaczsinska je tak tak držela na uzdě. Mně se ten veselý přístup zdál nejrozumnější, takže jsme se rozpovídali, jmenovala jsem své polské kolegy a města, kde jsem zpívala a vůbec mne těšilo, že mluvím polsky a objevuji neznámá slovíčka.
Konečně jsme vzlétli a přistáli v Baku. Po pěti dnech jsem navlékla kožich, sbalila zavazadla a vyrazili jsme o čtyři tisíce kilometrů na sever do Lotyšska, do hlavního města Rigy.
A bylo to tady! Zima jako hrom a kožich už byl k užitku. Jen dodávám, že mi to nebylo nic platné, protože tak prudký přechod odstonali skoro všichni, takže jeden na druhého prskal a smrkal a všichni pár dní polykali aspiriny a utírali si zarudlé nosy.
V tomto městě bylo v hotelu buď méně míst, nebo jsme s Marikou chtěly být spolu, ale dohodly jsme se, že budeme na jednom pokoji. Vedly jsme pořád ty holčičí řeči. Co na sebe, odkud máme toto či ono a bylo nám příjemně. Marika byla velmi čisťounká, měla zvlášť krásné spodní prádlo a vše si pečlivě ukládala. Vyprávěla mi o své rodině, o své matce a já zas zamilovaně vychvalovala svého přítele a druha a ujišťovala ji, že nikoho podobného ona určitě nezná. Projevila přání ho poznat, protože v prosinci měla mít s Modusem koncert v pražské Lucerně. Nutno dodat, že mi tehdy hned volala, já jsem sice na její koncert přišla, ale jinak jsem byla tak zasekaná, že jsem ji k sobě nepozvala. Až někdy jindy. Až přijede příště. Ale žádné příště už pak nebylo…
Její zpěv mne ovšem na každém koncertě fascinoval, bylo to vždy, jako když zazpívá dítě, měla kovovou, ostrou barvu a já jsem ji také stále upřímně a nadšeně chválila. Ale na pochlebování byla zvyklá. Věděla, že je dobrá… Vím, že se jednou prohlížela v zrcadle a byla strašně nespokojená se svou bradou. Měla uprostřed dolíček, který jsem považovala za hezounký, ale ona byla rozhodnutá jít na plastickou operaci. Když jsme se pak skamarádili s kapelníkem Modusu Jankem Lehotským říkal mi: ,Neber to vážně, ona stejně nikam nepůjde…ʻ Vzpomínám si, jak byl ještě tehdy Miro Žbirka v jejím stínu. I já jsem přemýšlela o tom, čím výrazným by ten kluk mohl v budoucnu zaujmout a nedávala jsem mu mnoho naděje. Vida, jak se člověk mýlí…
Po jakémsi koncertě jsme Slováci a Poláci popíjeli s ruskou kapelou, ale zjistili jsme, že jsou to Lotyši a hodně jsme se spřátelili. Nikdy jsem nebyla svědkem tak hlubokého stesku po samostatnosti, po odtržení od Ruska, tak skryté zášti a žalu po svobodě. A světe div se – uměli pít ještě lépe než Poláci a v souboji o to, kdo vypije více oné silné sibiřské vodky, přece jenom Lotyši vyhrávali. Toho jsem se už nezúčastňovala, šlo mi stále o ten lehký opar a samozřejmě o každodennost. V té jsem tedy safraportsky nepolevovala.
Myslím, že následně se letělo do Rostova na Donu. Bydleli jsme v obzvlášť luxusním hotelu a přísahám, že jsem nikdy nikde nejedla tak vynikající bujon, i když ho podávali s vejcem na tvrdo. Bydlely jsme zase spolu s Marikou a jednoho dne na naše dveře zaklepala starší žena a chtěla něco koupit. Prý pro dceru, která se za týden vdává. Ve skříni si hned všimla Maričina sněhobílého prádla a chtěla si koupit její kalhotky. Pro nás dnes něco nevídaného, ale ona trvala na svém. Byl to takový soubor sedmi s nápisy od pondělí do neděle. Myslím, že jí Marika prodala troje, já také cosi, ale paní se ta cena zdála vysoká a když jsme nepolevily, pohrozila nám: ,Děvčata, děvčata, ať vás Pán Bůh nepotrestá…!ʻ Nevím, třeba uměla čarovat, ale potrestal nás. Obě. Odpusť nám, Bože, naše viny…!
GOMBITOVÁ MĚLA ZA ROK AUTONEHODU PŘI KTERÉ OCHRNULA A KOUDELOVÉ SE ZA 5 LET NARODILA MANTÁLNĚ POSTIŽENÁ DCERA!
No Comments